slepičí úlet

Informovali jsme veřejnost o značení vajec, klecových chovech, zprostředkovali jsme adopci slepic.

V rámci pravidelných měsíčních Ekomejdanů jsme se na podzim rozhodli zkoumat slepičí vejce – zda se dá nějak rozeznat, jestli jde o vejce domácí nebo kupované. Různá vejce jsme podrobili zkoušce chuti, vzhledu, dalším různým měřením. Výsledky nebyly vždy jednoznačné, jediné kritérium, podle kterého se dá vždy spolehlivě určit původ vejce je jeho značení – značka informuje mimo jiné o tom, zda je vejce z klecového chovu, z podestýlkového, z volného, vejce bez značení jsou vejce domácí.
V rámci našeho výzkumu jsme narazili i téma klecových chovů. O klecových chovech jsme si našli různé informace a zpracovali je do plakátu. Abychom si lépe představili, jak se taková slepice v kleci má, klece jsme na hodině matematiky postavili (přepočítali jsme slepičí klec na klec „člověčí“) a na vlastní kůži pobyt v kleci vyzkoušeli. Není to nic příjemného, nemohli jsme se proběhnout, roztáhnout pořádně ruce (křídla).
Taková zkušenost je nepřenositelná, a protože jsme chtěli o klecových chovech informovat co nejvíc spolužáků, nabídli jsme klece i do tříd a každý si tak mohl (i během vyučování) dlouhý pobyt v kleci vyzkoušet. Pro mnohé to byl opravdu depresivní zážitek.
V rámci povídání o vejcích a klecových chovech jsme přišli i na možnost adopce „vynesených“ slepic – tyto slepice lze z velkochovů vykoupit a umožnit jim další plnohodnotný život, v mnohem lepších podmínkách, než dosud zažili.
Nabídku na adopci slepic jsme tedy zveřejnili a postupně se našlo několik zájemců, kteří slepice z velkochovů vykoupili. Mezi nimi byla i jedna naše paní učitelka, za slepicemi jsme se byli několikrát podívat a víme, že po měsíci se znovu opeřili, stále mohou snášet, hrabat, běhat a mají se opravdu dobře.
S naším celoročním výzkumem jsme jeli i na celorepublikovou badatelskou konferenci, kde jsme problematiku klecových chovů představili ve spolupráci se zbirožskou školou veřejnosti.
Díky tomuto projektu jsme zachránili minimálně 5 slepic, informovali jsme veřejnost o značení na vejcích (z dotazníků nám vyšlo, že ne všichni o značení vědí), nabídli veřejnosti možnost adopce a několik zájemců se nám ozvalo. Z původního jednoduchého porovnávání vajec vzešlo něco úžasného a my víme, že i když jsme „jen žáci ZŠ“, tak i my můžeme spoustu věcí změnit.

Neměnili bychom téměř nic. Jediné, co nemáme, jsou informace od dalších zájemců o adopci, jestli nakonec adopce proběhla, či nikoliv.
Rady koordinátorům – tento projekt vznikal postupně. Naše rada tedy zní: nebát se, nemít na začátek příliš velké cíle (velké oči), jít po postupných krůčcích a přenést co nejvíce zodpovědnosti na děti (ač byste to sami udělali určitě jinak😊
Nabádat děti, aby oslovili rodiče/veřejnost pomocí školních systémů a hlavně, aby se také zapojili (byť „jenom“ odpovědí).

Jitka Nosková, ZŠ a MŠ Třebotov